Střílení letní a třešně

Střílení letní a třešně

Když jíte třešně někde venku, můžete se pustit i do střílení peckami. Pecku vyjmete, vyplivnete z úst mezi palec a ukazováček téže ruky. A potom, dokud je ještě vlhká, ji stisknete, a ona vám tím tlakem vyklouzne a letí. Doopravdy letí – a ne jak jste si mysleli, tak metr nebo dva – ne, letí i sedm metrů, a někdy i dál. Dá se to snadno změřit. Označíte si nejprve své stanoviště a pak se trefíte například do okapní roury. Ono to zazní, jak ta pecka dopadne. Tak poznáte, že jste trefili. No a tak potom vezmete metr či pásmo a od místa, kde jste stáli – to je to stanoviště – k okapu je hledaná vzdálenost.

Skutečný dolet pecky je ještě větší. Ona totiž, kdyby neurazila okapnici, letěla by dál a dál – až tam…

Byl jsem mistrem ve střelbě peckami. Kolikrát bylo mé vítězství těsné, ale bylo. A přece, někdy se stane, že pecka sklouzne, výstřel se nepodaří. Jednou jsem takhle nechtěně trefil jednu Alenku skoro přesně mezi koloušky, jak praví Píseň písní. Do trička, mezi prsa, no. Když se šla převléknout, šel jsem za ní, abych se ještě jednou omluvil, a když se převlékala, ptal jsem se, proč vlastně ten převlek. „Protože by mi všichni čuměli na prsa,“ řekla. „Já myslím, že to dělají pořád,“ řekl jsem. A dodal, že když bude hodná, namaluju jí na triko tam, kde jsou bradavky, dva báječné motýly, kteří touží jeden po druhém. Tolik chtějí být u sebe, že na té tkanině mávají křídly, až se dělá vzdušný vír, a ten vír potom… Zakryla mi pusu rukou a šli jsme zpátky. Všichni se Alence dívali na prsa a to místo, kde předtím byla skvrna od pecky, vůbec nevnímali.

Jednou, kdysi, hrál Bůh a Příroda takovou hru a jedli přitom třešně. A hned se začali sázet, kdo peckou dostřelí dál a na jaký cíl – a pustili se do toho. A Příroda řekla: „Když vyhraju já, tak ty zařídíš, aby nějaká docela obyčejná část na ženském těle byla tak atraktivní, že nikdo neodolá…“ „A co když vyhraju já?“ zeptal se Bůh. „Půjčím ti svou knihu,“ řekla Příroda.

Kdo vyhrál a které místo se stalo tak atraktivní – tuhle tajenku si doplňte sami. Nápověda: Znáte osobně nějakého kozla, který se zalíbením uchváceně zírá kozičce na vemínko?

Byla jednou jedna Eva. Bylo to na vesnici po záplavách a přijeli k ní pomáhat vojáci. Eva vařila, vojáci tahali bahno, čistili domek skoro nazí – naštěstí bylo plno slunce. Pozdě odpoledne seděli u stolu pod stromem, za sebou velký kus práce, břicha spokojená, a na stůl přišla navíc bublanina a ošatka třešní. Eva nabízela ještě kafe, ale kluci už peckami stříleli do sudu, improvizovaného terče.

A potom to jednoho z nich napadlo. „Já bych teda věděl vo jinom terči, kdybyste souhlasila.“ Eva se otočila k domečku, jen letmo jí prošlo hlavou, jak dlouho by dělala sama to, co chlapi stihli za jeden den, a začala se smát. A ještě se smála, když vyšla a měla na sobě tanga, otočila se a nabídla střelcům svůj zaoblený, důkladný zadek… „Střelte si, páni, na ty růže…“

Slyšel jsem to vyprávět i jinak – že prý vojáci postavili hlídku, aby nikdo nečuměl. Eva prý byla nahá a byla k nim otočená tváří, před kterou si držela lopuchový list. To bylo najednou terčů víc, ale peckou to nebolelo, ani když se do pecek převtělily konečky těch mužských prstů.

Tak jak to bylo? Bůhví. Vím konec. Uprostřed střílení začal najednou v kostelíku na kopci klinkat zvonek a zval věřící na mši.

Reakce? Ve chvíli, kdy lascivita – zdá se – vrcholí, zazvoní v pravý čas zvonec. Skvěle zvolený kontrast. Mistrovské!